Zpověď českého důchodce

ZPOVĚĎ ČESKÉHO DŮCHODCE

 

Já žen si všímám stále méně,

jen na ně juknu po straně,

o holi kráčím unaveně

a klouby hřeju ve vaně.

 

Od zrcadel své zraky stáčím,

z nichž hledí tělo obtloustlé,

marně své vrásky zpátky tlačím,

jsou v tváři navždy zakouslé.

 

Do údu bolest ze zad střílí,

artróza křupe v rameni,

narozen v rybách, ztrácím síly,

mozek mi měkne, vážení.

 

Koňskou mast vtírám do kolena

a ibuprofen polykám,

stín který potkám, je má žena,

proč chodíš tiše, vytýkám.

 

Bylinné vařím hrozné čaje

a žvýkám mátu peprnou,

orchestr bronchů v prsou hraje,

když zuby nejsou, netrnou.

 

Gastrogel chodí se mnou v lože,

říhám a šeptám: Kéž bych spal!

Zápěstí bolí, ach můj bože,

v zahradě kopu kostival.

 

Dietu nečtu, v apatyce

v letáku slova varovná,

kupuju zábal na priesnitze,

snad karpály mi narovná.

 

 

Na pihu hledím s nedůvěrou,

na slunce pozor, je to tak,

mou nízkou penzi neseberou,

to co mi stoupá, je můj tlak.

 

Na brýle čekám přes dva roky,

na houby nejdu, snad příště,

vždyť vidím sotva na dva kroky,

nechci dát svou krev pro klíště.

 

Mé tělo žere asanace

jak velká lžíce od bagru,

láska, to byla těžká práce,

je marné shánět viagru.

 

Důchod, ten mizí jako voda,

ibalgin, tramal, prostenal,

do sklenky hnusná jedlá soda,

ze žáhy abych nestonal.

 

Ginko mi dává žena k jídlu,

abych prý paměť lepší měl,

kočárek s vnukem zůstal v Lídlu,

kde jsem ho včera zapomněl.

 

Až děti řeknou: Čas už není,

v domově starých budu snít,

jak byly ženský všechny hezký

a já jsem bez nich nemoh žít.

 

Život je krásnej, ač ho haněj,

je krátkej jak knot od svíčky,

byl občas zlej, však díky za něj,

tak nashledanou, lidičky.