Křížovkáři - Holzmann

https://www.youtube.com/watch?v=oi9u6O6caps

 

KŘÍŽOVKÁŘI

 

L: Průkopník… průkopník… průkopník…

H: Dovolíte, abych si přisedl?

L: Prosím, samozřejmě, samozřejmě.

H: Děkuji.

L: Průkopník… průkopník… průkopník.

H: Co prosím, co říkáte?

L: Nic, já si jen tak pro sebe říkám průkopník.

H: Jo takhle, to si tak říkáte, jo, nebo…?

L: Ne, já tady luštím křížovku.

H: Aha, takhle, jo, rozumím, ano, ano.

L: Jenom jaksi momentálně zrovna nevím, co je přesně myšleno pod slovem průkopník.

H: Jo takhle, ahá.

L: Průkopník – neračte to náhodou vědět?

H: Prů-průkopník?

L: Průkopník.

H: No tak to je jaksi…

L: No né, já vás s tím nechci nijak obtěžovat, ale když už tady sedíte.

H: Né, tak to mě neobtěžuje, to já vám rád poradím, křížovka, to není pro mně problém, to je

     maličkost.

L: No to pro mě taky, víte, ale přeci jenom někdy se stává, že je slovo, nebo otázka, která dá

     i vzdělanýmu člověku jaksi zamyslet, víte.

H: Samozřejmě, se stává, nó, dokonce mně někdy se to stane taky.

L: Jako já teď například právě zrovna nevím, co je přesně myšleno pod slovem průkopník.

H: Ano, průkopník, jo? No tak průkopník, ehm, to je, jaksi, to může bejt totiž různej, víte,  

     průkopník. Vono přijde na to, kudy se ten průkopník prokopal. Jestli ňákým tunelem, nebo...?

L: Né, tak tady stojí: průkopník českého divadla.

H: Aha, aha, a jakýho, jakýho divadla přesně tam nestojí, že jo.

L: No to právě tady nestojí.

H: Aha, tak to je dost nejasný, tohleto, že jo.

L: Jo, to jo.

H: Páč jestli se někdo prokopal nějakým divadlem…

L: Tak by tam taky mělo stát jakým, viďte.

H: No právě.

L: No tady stojí jenom v závorce: Josef Kajetán.

H: Ahá, tak to je těžký, tohleto, opravdu. Jestli to nebude třeba přímo ten pan Kajetán, víte.

L: Myslíte? Ne ne, to já myslím že ne, protože to je průkopník na tři.

H: Jo? Na tři metry, nebo…?

L: Ne, na tři písmena.

H: Jo na tři písmena, aha. A to myslej asi jeho jméno, ne, zřejmě, asi.

L: Patrně, ano, patrně.

H: No jo, Josef Kajetán, to je… U nás je pojmenovaný Tylovo divadlo po nějakým

     průkopníkovi.

L: A nevíte náhodou, jak se dotyčný průkopník jmenoval?

H: No to já právě nevím.

L: No jo, tak to je těžký, tohleto. Tak víte co, že bysme to nechali stranou zatím, vono se to nějak

     vystříbří, a že bysme vzali další otázečku, ne?

H: Třeba, nó.

L: Jestli mi v tom chcete být ještě trochu nápomocen.

H: Ale jo, to budem mít hned, to není problém.

L: No tak fajn, to to budem mít hned, že ano. Vezmeme napřed ty lehčí, viďte.

H: Třeba, ano.

L: Třeba nějakou tu svislou.

H: Třeba. Dovolíte, já se trošičku…

L: No prosím, samozřejmě. Tak nějakou tu svislou vezmu, jo? Ty lehčí, viďte.

H: Ano. A ty jsou jako lehčí, ty svislý, nebo co?

L: Né, ne vždycky.

H: Ne?

L: Ale vždycky vedou tak nějak svisle, víte.

H: Ahá, takhle, já rozumím, ano.

L: Tak třeba tohleto: Vzácné zvíře Austrálie.

H: Ano. No tak to je krásná, lehká otázka, tohle, že jo.

L: Jo vy – vy už to víte?

H: No tak ještě ne přesně, že jo, ale vono těch vzácnejch zvířat tam tolik nebude.

L: Samozřejmě, těch tam – kolik jich tam může bejt, tak kdoví, jestli tak akorát pár, viďte.

H: Pár, ano, a nebo ještě míň, třeba. Takže vzácný zvíře Austrálie by mohl bejt třeba takovej lední

     medvěd.

L: A to ne, poslyšte, ne ne, to se mejlíte.

H: Jo?

L: To se mejlíte, protože lední medvědi v Austrálii nejsou.

H: No jó, tak nejsou tam, já vím, ale právě proto tam budou vzácný, víte.

L: Ale né, já si myslím, že tam nejsou vůbec.

H: No a proč myslíte, že...?

L: No v tom vedru by tam takovej lední medvěd roztál.

H: No to je pravda, to mi nenapadlo. A nebo víte, co by to taky mohlo bejt za zvíře?

L: Nó?

H: Třeba nějaký docela jiný.

L: Víte, že máte pravdu?

H: Že jo.

L: No vidíte, už se k tomu pomalu blížíme, viďte?

H: No vidíte.

L: Teď ještě vědět vo tom, jaký.

H: A no tak to už nebude takovej problém.

L: To se nějak vystříbří, to se nějak vystříbří, a my zatím vememe další otázečku, viďte, tak třeba

     tuhletu, když...

H: Ale jde nám to dobře, že jo?

L: Nó, výborně, vždycky jenom o chlup to neuhodneme.

H: Ano, samozřejmě.

L: Tak já beru tady tuhletu: Italsky výběrčí činže. Umíte italsky?

H: Ééé – italsky? No tak dovedu, dovedu částečně, dovedu, ano, ano.

L: A výběrčí činže italsky, náhodou – nevíte?

H: Výběrčí činže? Italsky?

L: Jo.

H: No tak výběrčí činže, to je – italsky myslejí jako, italsky?

L: Ano, italsky je psáno.

H: Italsky výběrčí činže, to je ten, ééé, já to mám na jazyku, to je zajímavý.

L: Víte, já taky, ale já už dlouho nemluvil italsky.

H: Ano, ano, člověk z toho úplně vypadne.

L: No právě. Jako já si vám například už ani nevzpomenu, jak se řekne italsky výběrčí činže.

H: Nó, to je neuvěřitelný, člověk z toho úplně...

L: No jó, takže vy už to taky nevíte asi, viďte?

H: Ale počkejte, já přemejšlím zrovna. Italsky, to je, bajó, to je, vím to, to je ten, přeci, italsky

     výběrčí činže, jó, počkejte, není to ten – činžáno?

L: Činžáno?

H: Činžáno.

L: To né, poslyšte pane, to se mejlíte. Ne ne, to je správně činzáno.

H: A jo, činzáno, už vím, činzáno.

L: Činzáno, to vím zcela bezpečně. A je to tavenej sejra.

H: A jó, sejra. Tavenej, že jo, takovej, ano.

L: Ano.

H: V takovejch flaškách se prodává.

L: Vono je ho víc druhů, víte, voni jsou i mimoflaškový takový.

H: Taky, že jo.

L: No jo, tak co uděláme s tím italským výběrčím činže?

H: Von jako svislej je ten výběrčí dost těžká otázka.

L: No tak že bysme ho nechali stranou, že jo, výběrčího, vono se to vystříbří nějak, a vememe

     další otázku.

H: Třeba, vemte další.

L: Zase nějakou tu vodorovnou, jo?

H: Něco vodorovnýho.

L: Ano. Tak třeba tuhletu: Množné číslo slova hudebník. Pch, che che, to je jasný.

H: To je jak pro děti.

L: Kdepak s tímhle na nás, viďte?

H: To hned napište.

L: Já to píšu rovnou. Množné číslo slova hudebník – orchestr. Á safra, safra.

H: Co je?

L: Safra, přebejvá mi jedno pole.

H: Jó? Vepředu, nebo...?

L: Vzadu.

H: Vzadu ještě k tomu?

L: Ještě k tomu vzadu.

H: No jo, to je smůla, tohleto. Když už to konečně víme, tak to mají zas špatně natištěný, to je

     těžký.

L: To se potom špatně luští.

H: No právě, tohle je těžký.

L: To je těžký.

H: No jó, tak co bysme...

L: Tak co bysme... Takže bysme šli kousek dál, né?

H: Třeba. Vememe něco dalšího.

L: Ještě nějakou to vodorovnější takovou.

H: Třeba.

L: Tak vememe třeba tuhletu cé, vememe cé.

H: Jo. Co cé? To je vitamín jo, nebo co?

L: Ne, cé otázku.

H: Jó, takhle.

L: Písmeno cé. Otázka cé písmeno zní: Dvanáct měsíců.

H: No tak ty já znám všechny.

L: Jo?

H: No jo. To je leden, únor, březen...

L: Ano, ano, ano. Podzim, zima a tak.

H: Ano.

L: No jo, ale tohteto všechno má bejt na tři písmenka, víte?

H: Dvanáct měsíců na tři písmena?

L: No je to tady tak.

H: To je nějakej nesmysl, né? To určitě něco popletli, che.

L: Já si taky myslím. Přece nemůžete vtěsnat dvanáct měsíců do tří písmenek.

H: Bodejť by jó, che.

L: To bysme mohli takhle dumat celej rok.

H: No to je ňáká..., to je ňáká...

L: Tak co s tím?

H: No já nevím.

L: Že bysme to zase nechali stranou, né, vono se to vystříbří.

H: Jo, zkuste něco jinýho.

L: Tak že bysme...

H: Co tam ještě máme?

L: Máme tu třeba tady tohleto: Tažný pták.

H: ???

L: Tažný pták.

H: To je zas taková nejasná otázka, tohle, že jo?

L: Ačkoliv – počkat – nemoh by to bejt papoušek?

H: Papoušek? Tažnej?

L: Nó, ten přece tahá z kastlíku ty planety.

H: A jó, máte pravdu, papoušek, no ano, to nemůže nic jinýho bejt, to může bejt jedině papoušek.

L: Tak já to napíšu rovnou, jo?

H: Napište to hned.

L: Píšu: pa-pouš.. safra, nevejde se, nevejde se, nemoh by to bejt jenom papouš – bez toho eku?

H: Bez eku? Papouš? Ale kdepak, prosím vás, to je nějakej zmetek ty noviny, vždyť vám to

     říkám.

L: To bysme takhle mohli hádat dlouho, viďte?

H: No bodejť, ještě že jsme to tak rychle prokoukli, víte. Vy nemáte náhodou ještě jedny takový

     noviny doma?

L: Safra, a víte, že mám?

H: Jo?

L: Jo vy myslíte, že by to mohlo v tamtom výtisku bejt správně?

H: No přece to nemůže bejt všude špatně.

L: No že mě to hned nenapadlo. Tak víte co? Pojďte, půjdeme k nám a tam to krásně doluštíme.

H: No to je nápad, doděláme to u vás.

L: Správně.

H: Půjdem hned.

L: Ještě že nejsme ňáký malý blbci, abysme na tohle naletěli, viďte?

H: Na to může naletět jedině nějakej idiot.

L: Jo. Co? Kdo? Co?

H: Idiot že na to může naletět, nějakej, říkám, jedině.

L: A co to je idiot?

H: Idiot...

L: Idiot – naletět! Jo to je pták! To já vím.

H: Ale né, idiot, to je člověk, jako vy a já – člověk!